Vlastní nastavení

Uvědomme si, že dítě nejvíce nasává naše chování, činy, jednání do tří let svého věku. V tomto období se otiskuje a vtiskuje do vědomí všechno, co se děje. Měli bychom být naprosto pozorní a především vzoroví rodiče, průvodci, protože tyto okamžiky ovlivní většinu vnímání a jednání (až 80%) v pozdějším věku. Do šesti let se pak formuje osobnost, která je z 90% neměnná. Šest let je v podstatě jediné období, kdy můžeme takzvaně vychovávat, připravovat dítě na život. Nejvíce tedy záleží, jak k dítěti v těchto dvou etapách přistupujeme jako rodiče a vzory. Učí se nápodobou našeho chování, jednání. Pak už nám nastavují jen zrcadlo.

Děti v útlém věku nás (rodiče) vnímají jako bohy. Každý náš čin je pro ně vzorový – takovou moc máme. Chovejme se tedy jako bohové a udávejme správný vzor našim dětem.

Základem je regulovat vlastní chování a přístup k životu – to, co říkáme, a jak jednáme.

Děti vše vnímají a utvářejí si podle toho vlastní osobnost.

Stejně jako bohové tedy ani my nehřešme slovem nebo činem, pokud chceme naše děti vhodně připravit na život.

Další problém nastává, pokud dítě s někým porovnáváme. Žijeme v mylném přesvědčení, že když dětem předhazujeme, co se nám na jiných líbí, objeví v sobě touhu toho dosáhnout. Myslíme si, že bude dychtit naplnit naše představy. Dítě si naopak z toho vytvoří závěr, že není dost dobré pro svého milovaného rodiče, protože jemu se zdá být chování některého vrstevníka lepší. Tady bychom se měli dostatečně zamyslet. Líbilo by se nám, kdyby nás dítě s někým porovnávalo? "Moje paní učitelka se stále usmívá a ty se mračíš. Můj trenér na nás nekřičí ale ty jo. Teta si hraje s Martinou a ty se mnou ne." Takové věty zabolí. Tak nedělejme stejnou bolest dětem. Takovými srovnávacími výroky nastavujeme dítě k chápání vlastní nedokonalosti. To si s sebou nese pak celý život.

Každý člověk je přirozeně nastaven na bezpodmínečnou lásku. Vlastní děti máme mít rádi od srdce, nikoliv s podmínkami. Milovat je za to, že jsou, ne za to, jaké jsou.

My jako rodiče jsme nastaveni chyby vlastních dětí přijímat, korigovat a ne snad za ně trestat. A hodně matoucí je to, když dítě trestáme za to, co vidí, nebo vidělo, vnímalo u nás – rodičů, ve společnosti. Nezaměňujme lásku za výchovu a naopak.

Všechno je o vlastním vnímání bez vlivu současných statistik a teorií. Jedná se o pochopení, naučení. Je to o denním učení sebe a následně podstatném vlivu na sebe, rodinu, okolí, společnost. Jednoduchý je život a s tím související tvoření vlastního života a klidu, míru ve společnosti, ve světě, v civilizaci, ve Vesmíru. Život je o nás – o mně samotném. Odsud startuj a jednej. Odsud uzdravuj vlastní děti.

Pojď se mnou, prosím, do toho!